Nedzelná chvíua po Záhorácky: Pejo Vidlár dnes príhody pikantňí edukačňí.
Príhody pikantňí edukačňí
1 🙂
Vybral sem sa s našim 3-ročným vňukem Viktorem pobicákovat po požárňí asfaltke v nedalekém borovicovém lesi. Velice sa mu lúbilo, vychutnával si jízdu, hlavňe dole kopečkem si to rádňe puscil, robil rajdama s bicyklem po cesce osmičky, nohy zdvihel, prežíval bujarú jízdu a zrázu do lesňího cicha obďivňe zahlásil: „Ty ..ot, ale ide!“ Myslel ten bicykel a bravúrňí jízdu. Zachoval sem dústojnosc, no celú cestu dom sem sa mosel v duchu rehotat. Neskúrej sem to žaloval synovi a ten k mojemu počudováňú stojicky bez pohoršeňá: „To nic, minule nás v Blavje riskantňe predbjehlo auto a malý prd sucho poznamenal: Do ..če, jak to predbíhá!“ A to chodzil, prosím, do školky enem tak ze tri týdňe…
2 🙂
Ešťe skúrej, ftedy mňel náš najstrarší vňuk Karol tak okolo 11 rokú, spolem kukáme telku a tam scéna erotická. I došla reč na túto, pro puberťáka čekatela, predsa len pikatňí tému. Tak, chca, nechca, jal sem sa vňukovi vysvjetlovat jak to s ploďeňím ďeťí medzi luďma choďí. Víš, Karolko, viďels ňekedy, že tvoja mladší sestra má tú šušulku, to majú šecky baby a ty zas máš teho pipíka, no a ket budeš velký a budeš mňet ženu, tak strčíš teho pipíka do její šušule a neskúr sa vám naroďí bábo. Zhrozeňe, s totálňím výrazem hnusu na mňa kukel s predstavú, že by mňel svojeho pipíka ňekam strkat a s velikýma obavama sa mňa opýtal, isce očekávajúc drastickú odpovjeď, že jaký je to pocit? „Velice príjemný, Karolko, velice príjemný…“, zasňeňe sem odvjeťil já, spomenúc si na svoje začátky. Asi ho táto odpovjeď neuspokojila, lebo po návrate dom to večer konzultoval se svojim otcem. Ten sprdunk od syna, výčitky, že im sem jak otec ňic takého nevysvjetloval a vňukovi uš tak predčasňe a tak necitlivo, si pamatám dodnes deň.
3 🙂
Moja najstarší sestra Aňička (nech je í zem záhorácká lachká) byla na prvňím stupňi, podla mojej mínky nevalňí učitelka (šak ve Skalici neslávňe učila aj slávného Žiga P.), no s týmto pedagogickým výkonem si v mojich očách svoju učitelskú reputáciju velice vylepšila. Stalo sa, že treťáček Ferka v ňejakém citovém poblúzňeňí napísal na tabulu, že „Anča je .yča.“, s tvrdým y. I trídňí učitelka Anna M. jala sa tento morálňí poklesek ubohého žáčka disciplinárňe rešit. No, ale co tu narešíte, ket napísaný výrok mohel byt vysoko pravdivý a k temu ešťe ze života. A ftedy došla spásonosná myšlenka:
Feri, učili sme sa vybrané slova, že?
Nesmjelo prikývel.
Co myslíš, nacházá sa to neslušné slovo medzi vybranýma slovama po p?
…
Viďíš nenacházá, teda jaké i sa píše v slovje p..a?
Mjaké.
Výborňe, teda (a fčil poučeňí z krízového vývoja, keré mosí nasledovat po každém pochybeňí) nabudúce uš ňic také na tabulu aňi ňigde inde písat nebudeš a ket, tak pravopisňe správňe…
dedo Pejo
Emeritňí Doc. Ing. Štefan Vidlár, CSc. alias dedo Pejo, rodák z Holíča (66, 176, 120, 534 – vjěk, výška, váha, dúchodek), odejdúc na penziju z BA žit na Záhorí tentokrát s ozajstnýma zvírencama, aby mu čekáňí na pravdu Boží lachší ubíhalo, píše vážňe aj ze srandú s chybama v zmuchlanej Záhoráčťině a ňekedy aj po slovensky. (Sem tam pridá aj fotku.)
